Zapojení žáků se speciálními vzdělávacími potřebami

Průřezové téma Výchova ke vztahu ke kulturně historickému dědictví poskytuje škole velké možnosti pro zařazení žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (dále jen SVP) do výchovy a vzdělávání. V rámci tohoto tématu je možné uplatnit všechny vhodné a doporučené postupy, kterými se jejich výchova a vzdělávání řídí (postupy speciálně pedagogické, alternativní metody a modifikované metody vzdělávání běžné populace). Základním předpokladem pro zařazení žáka do vzdělávání v rámci tohoto průřezového tématu je důkladná znalost jeho specifických možností a limitů daných charakterem jeho postižení či znevýhodnění.

Alternativní a netradiční metody, které jsou pro výchovu a vzdělávání žáků v rámci průřezového tématu charakteristické, dávají učitelům příležitost zohlednit individuální potřeby žáka a zároveň vytvořit ideální podmínky pro jeho zařazení mezi ostatní žáky. Průřezové téma se tak stává příležitostí k rozvíjení sociální integrace žáků. Tím, že jsou v jeho rámci užívány méně formální metody práce, vzniká ve třídách či skupinách příznivější klima pro vzájemné poznávání a pro vytváření užších vazeb nejen mezi žáky samotnými, ale i mezi nimi a učiteli. Vhodným zařazením žáků se SVP do skupin v rámci projektu je pak možné dosáhnout většího vzájemného pochopení a spolupráce všech zúčastněných. Nástroje, které může učitel používat při práci s těmito žáky, se v rámci realizace průřezového tématu přímo nabízejí (např. vytváření menších skupin, zajištění dostatečného počtu pedagogů či asistentů).

Obecně platí, že při výchově a vzdělávání žáků se SVP je třeba postupovat v souladu s jejich vzdělávacími možnostmi a schopnostmi. Neméně důležité je využití všech možných podpůrných opatření včetně kompenzačních a didaktických pomůcek. Zařazení žáka do všech aktivit předpokládá znalost všech specifik žáka těmi, kteří s ním pracují.

Pro výchovu ke vztahu ke kulturně historickému dědictví je charakteristické, že se její realizace účastní i osoby zvenčí (například pracovníci paměťových institucí), nikoli pouze učitelé školy. U nich se nedá předpokládat, že budou specifické potřeby žáka sami chápat a rozumět celé problematice. Je proto nutné je vhodným způsobem poučit o tom, jak se žákem pracovat a kde jsou jeho reálné možnosti i omezení. Tento postup je současně přínosem nejen pro jednoho konkrétního žáka v rámci vzdělávání, ale také pro ostatní zúčastněné osoby a jejich osobní i profesionální rozvoj. Při realizaci modelových projektů byl tento efekt zřejmý v několika případech, kdy si kupříkladu pracovníci muzea uvědomili, že jejich expozice nejsou vhodně přizpůsobeny vnímání osob s postižením (například nevidících, neslyšících nebo osob s tělesným postižením), ačkoli by to bylo docela dobře možné učinit, jen zatím nevěděli jak. Včasná a důkladná informace ze strany učitelů vůči dalším zúčastněným osobám je všestranně užitečná a nezbytná a může mít kladný dopad i pro celou veřejnost v podobě lepší informovanosti o této problematice.

Základním předpokladem toho, aby žák se SVP měl maximální užitek ze své výchovy a vzdělávání, je co nejpřesnější určení jeho možností a co nejvhodnější vymezení jeho „role" pro zadanou aktivitu. Před zahájením příprav na realizaci Výchovy ke vztahu ke kulturně historickému dědictví by přidělená „role" měla být stanovena tak, aby byla pro žáka splnitelná. Individuální a diferencovaný přístup k žákovi je náročný a není vždy snadné najít optimální řešení.

V určitém smyslu je nejsnazší zařadit žáka mezi ostatní a zajistit mu dohlížející osobu i případně asistenta. Tak může výchova a vzdělávání probíhat obvyklým způsobem. Některé věci žákovi přístupné budou, jiné mu uniknou. Při tomto přístupu vycházíme z toho, že obsah výchovy a vzdělávání je pro všechny stejný a učitelé jen přizpůsobují své metody žákům s postižením. Průřezová témata a méně tradiční metody výchovy a vzdělávání dovolují podstatněji diferencovat i obsah samotné výchovy a vzdělávání tak, aby lépe vyhovoval žákovi. Zde není nutné „zvládnout" či „probrat" zadanou šíři tématu, neboť vše stanovují sami učitelé podle možností svých žáků. Jejich výchovný a vzdělávací záměr může být proto jiný u různých skupin žáků. A jestliže se učiteli podaří dobře definovat cíl, kterého chce u svého žáka dosáhnout, je to nejlepší příležitost k poskytnutí maxima s ohledem na jeho osobnost. Není pak nutné se spokojit s tím, že něco žák nepochopí, neuvidí či neuslyší. Je možné mu zprostředkovat to, co dokáže přijmout v plné míře. Za tímto přístupem k výchově a vzdělávání žáka se SVP stojí ale jasné pochopení toho, že svět žáka s postižením není a nemůže být totožný se světem lidí intaktních, a ochota učitele tuto odlišnost přijmout, pochopit a využít. Příkladem rozdílného přístupu k výchově a vzdělávání může být na jedné straně všemožná snaha popsat nevidomému barvy světa a na straně druhé zprostředkovat mu místo toho barevnou škálu hudby.

Škola se musí snažit využívat všechny dostupné technické prostředky, které výchova a vzdělávání žáků se specifickými vzdělávacími potřebami vyžaduje - vytvářet bezbariérové prostředí, vhodné orientační systémy, pořizovat kompenzační pomůcky, vhodně upravené učebnice a učební materiály. I další předpoklady správné výchovy a vzdělávání jsou již předem vytvořeny - obeznámenost učitelů s bodovým písmem, se znakovou řečí, náhradními formami komunikace, zabezpečení výuky předmětů speciálně pedagogické péče. Při realizaci Výchovy ke vztahu ke kulturně historickému dědictví se toto všechno zúročí, stoupá však náročnost na uplatnění všech principů při výchově a vzdělávání žáků se SVP. Ve velké většině případů se žáci budou ocitat v novém prostředí, setkají se s neznámými osobami a situacemi a často bude nutná improvizace poučeného učitele. Zvláště tam, kde učitel využije projektového vyučování, se budou žáci dostávat do nečekaných situací a učitel musí osvědčit svou všestrannou připravenost i vzhledem k práci se svými zdravotně postiženými žáky. Oč obtížnější je zde role pedagoga, o to je záslužnější. Společná práce tak může poskytnout žákům i pedagogům nevšední zážitky.

Je zřejmé, že průřezové téma Výchova ke vztahu ke kulturně historickému dědictví je vynikající příležitostí, jak obohatit výchovu a vzdělávání všech žáků včetně žáků se SVP.

Shrnutí:

• 1) Na žáky seSVP je nutné myslet už při přípravách (nebo přípravné fázi projektu), pečlivě rozmyslet a naplánovat dané aktivity tak, aby byly zhlediska žáků se SVP reálné a splnitelné nebo smysluplné
• 2) Při realizaci projektu poskytnout žákům všechna podpůrná opatření a dostupné pomůcky, případně povolat asistenty (pokud to zdravotní postižení žáka vyžaduje).
• 3) Vkonečné fázi, kdy jsou prezentovány výsledky práce (například při divadelním vystoupení, výstavách, natáčení pořadu o daném projektu či slavnosti), nezapomenout na žáky se SVP a umožnit jim podílet se na konečné prezentaci společně vykonané práce. Zároveň využít této příležitosti a přiblížit výsledky projektu i osobám se zdravotním postižením.